Sudeckův syndrom a skryté souvislosti

Dnes Vám povím příběh, který by každému z nás změnil život vzhůru nohama. Mladá dívka měla na první pohled banální úraz kolene, který se rozvinul v Sudeckův syndrom. Koleno se „zablokovalo“ v propnutí.

Co je to Sudeckův syndrom?

Sudeckův syndrom je souhrn patologických jevů, které se vyskytnou nejčastěji jako následek zranění, operace. Vyskytuje se častěji u žen.  Jedna se laicky řečeno o poruchu hojení končetiny.

Stav je celkem vážný a nepříjemný. Přetrvává otok, potivost a až paralyzující BOLEST.  Často nezabírají léky proti bolesti. Končetina je nepohyblivá.

Stav je dlouhodobý, léčba složitá a většinou zaměřená na tlumení bolesti a rehabilitaci. S postupujícím časem se v kostech postižené končetiny objevuje osteoporóza/řídnutí kosti.

Příběh holky s nemocným kolenem

Setkat se se Sudeckovým syndromem mimo nemocnici je pro člověka jako já poměrně vzácnost. Byla jsem velice překvapena, že se mi ozvali a upřímně jsem si nebyla jistá, zda na něco nového přijdeme. Už od počátku bylo jasné, že půjde především o psychosomatiku.

Asi hodinu jsme si povídali. Měla jsem různé otázky, abych vysledovala jejich postoj k celé situaci. Udělala jsem i sérii testů a velmi jemných doteků, abych zjistila, jak na tom tělo objektivně je. Avšak z výsledků jsem byla dosti zmatená, tolik rozporů, to už jsem tu dlouho neměla.

Holčina byla sebevědomá až drsná. Měla jasno, že MÁ DIAGNÓZU a čekala, co se bude dít. Co jako že předvedu.

NEmoc

Jenže její vnitřní já bylo zraněné, ta noha se chovala, jako by se ten úraz stal v ten stejný den ráno, ne před rokem. Bylo v ní tolik rozporu, že jsem se prostě napřímo zeptala jí. Jak se jí líbí být takto NEmocná? A ona mi dosti afektovaně řekla, že nelíbí.

Pak jsem tedy chtěla vědět, co s tím bude dělat. A ona, že doktoři přece dělají.

Slyšíte v tom taky tu pasivitu? Noha je vadná, já s ní nic dělat nemohu. 

Tudy cesta prostě nevedla. Její vnitřní pasivita byla nepřekonatelná. Ale ta noha bolela úplně zoufale.

POmoc

Někdy, když sáhnu na tělo, jakoby slyším, jak volá o pomoc. Jako by tělo samo vyprávělo příběh o bolesti. 

Zkuste si představit, že existuje „duše nohy“, že se na ní můžete napojit a porozumět, co se v ní odehrává. 

Zkusila jsem to. 

 

Ta  její noha byla úplně vyděšená a zrazená. Pokusila jsem se své pocity z nohy nějak přeložit do srozumitelné řeči teenagerky.

„Co bys dělala na pískovišti, kdybys tam byla s úplně malinkou holčičkou, které spadl hrad z písku?“ potřebovala jsem si potvrdit, zda její vnitřní postoj vnímám dobře.

Nevěřícně na mě koukala, o co mi jako jde? Tak jsem ji povzbudila: představ si ji. Stojí tam, pečlivě si to staví do výšky a najednou se to zhroutí. Nevěří vlastním očím, v prvním okamžiku se jí zatají dech a pak ta strašná bolest na srdci. Začne brečet. Nahlas a pořádně.“

„Co bys ji řekla?“ zajímala jsem se.

„ZMLKNI! ZAŘVALA BYCH… “ odsekla ledově ostrým tónem.

 

Mlčela jsem.

Její rodiče mlčeli a hleděli.

I ona jakoby hleděla sama na sebe.

Nikdo netušil kolik nenávisti a bolesti skrývala uvnitř.

 

Řekla jsem ji, že ta její noha je na tom stejně, jako ta malá holčička z pískoviště. Vysvětlila jsem ji, že sice chápu, že se na svou nohu zlobí. Že se zlobí na to, co se jí stalo.

Pokoušela jsem se ji vysvětlit, že pokud bude i nadále nenávidět vše spojené s úrazem své nohy, veškerá rehabilitace nikam nepokročí.

 

Všichni odcházeli velice zasažení tímto objevem. Tím absolutně autentickým hněvem.

I mě to zasáhlo. Toto se nedá předem nikde nastudovat. Ale najednou, jako by vše do sebe zapadalo. Jako by to dostalo smysl.

 

Doma jsem ještě několik dní studovala různé zdroje, přemýšlela a meditovala. Koukala jsem se na opravdu pečlivý popis symptomů Sudeckova syndromu a i tam jsem měla pocit, že jasně vidím příčinu, proč se zraněná končetina prostě nehojí.

Odmítnutí zraněné končetiny jejím vlastním majitelem

Vím, že to zní zvláštně. Ale pacient se prostě tak moc zlobí na sebe, na ten úraz, na tu např. neschopnou nohu, že ta noha zůstane ve stavu akutního úrazu. Metabolického šoku.

Dojde k funkčnímu oddělení od zbytku těla. Nervy, cévy, imunita jakoby se vše tím šokem a odmítnutím zablokovalo. Tělo zradilo svého majitele a ten odmítá přijmout svoji zranitelnost. On nezranitelný, silný a schopný se i nadále vláčí světem se zraněným tělem.

 

Nejsem si jistá, zda je tato má interpretace správná a uvědomuji si, že se jedná spíše o intuitivní vhled. Dle mého je jedinou možnou terapií cesta „emočního uzdravení traumatu“. Kterému se dnes věnuje  např. homeopatie. Bohužel však ve zdravotnickém zařízení pravděpodobně ještě dlouho nebude dostatečně empatické prostředí pro uzdravení nejen těla, ale i emocí… tedy duše.

 

Tuto úvahu píši pro všechny, kteří chtějí pohnout zdánlivě nepohnutelným, aby i nadále hledali cestu. Pokud vám bude tento text inspirací tak jej sdílejte.

 

S pozorností Vaše Tereza