Má cesta

Tereza Dvorakova

Mgr. Tereza Dvořáková, Ph.D.

VŠECHNO JDE, JEN MALÉ DĚTI SE MUSÍ NOSIT

Od mala jsem trápila své rodiče neodkladnou potřebou vše pochopit. Otázka „Proč?“ byla asi mou nejoblíbenější. Jakmile jsem trochu pobrala rozum, začala jsem číst nejrůznější knihy o chování lidí nebo zvířat. Přišlo mi nesmírně vzrušující, že existuje odpověď na otázku „Proč?“. V té době mě zajímala spíše zvířata než my lidé.

Někdy na gymnáziu se mi dostala do rukou úžasná kniha Sám sobě psychologem, a já měla poprvé možnost podívat se na sebe s klinickým nadhledem. Bylo to úžasné. Rozeznala jsem hry, kterými jsem manipulovala s okolím a přitahovala pozornost. Po pečlivém samostudiu, které nebylo vůbec příjemné, avšak o to více objevné, jsem náhle uviděla, že se to netýká jen mě, ale všech lidí. Obrátila jsem pozornost ven a začala svůj soukromý výzkum fungování lidí, který probíhá dodnes. Tento moment byl asi tím nejintenzivnějším, který utvářel moji osobnost. Po krátké době jsem pochopila, že lidé něco jiného říkají, a něco jiného dělají, a zcela odlišného vyzařují.

Protože jsem měla ráda pohyb a odmala jsem tíhla k tomu, hrát si na doktora, jaksi logicky jsem se rozhodla jít studovat fyzioterapii. Ještě před vysokou jsem si udělala rekvalifikaci na maséra a na škole propadla lidskému tělu úplně. Neopustila jsem ani samo-studium psychosomatiky. Věnovala jsem se Tarotu, Reiki, masážím a reflexologii. Navštěvovala konstelace a léčitelskou školu. Dělala tai-či a meditace. Po ukončení studia, kdy už jsem samostatně vedla terapeutické lekce hipoterapie v jednom občanském sdružení v Brně, jsem se rozhodla posunout i tento obor a pustila jsem se do výzkumu v rámci doktorského studia.

Tak to šlo několik let. Každé trochu zajímavé téma jsem musela prozkoumat do hloubky. Mezitím jsem založila rodinu, psala odborné články, učila tu a támhle, ale něco ve mně bylo stále nespokojeno. Došla jsem tedy ke kroku, kdy jsem se rozhodovala: Zůstanu na akademické půdě a budu věci stále a stále zkoumat, pitvat a dělit na menší a menší části a pouze statistice přenechám, aby mi sdělila, jestli výsledek je k užitku či nikoli? Nebo udělám odvážný krok a odejdu z bezpečného a perspektivního místa do víru života a začnu dělat to, po čem toužím?

K rozhodnutí mi pomohla i moje nenarozená dcera. Rozhodla se prostě odejít dříve. To mě dovedlo k poznání, že život je prostě život. Že nikdy žádná statistika nebude dostatečně přesná, aby mě připravila na to, co pro mě život právě přichystá. Vzdala jsem se mu. Už jsem nechtěla věci zkoumat, pochopit a řídit. Odešla jsem do soukromé sféry a dala se na cestu podnikání. Doufala jsem, že tato životní praxe mi umožní jiný pohled na věc.

Založila jsem svou první soukromou praxi. Takovou „masérnu a laboratoř“, kde jsem si ověřovala, co jsem se naučila ve škole, ale i jak to funguje, když to bude v celku i s ostatními technikami, které se mi dostaly do rukou. Praktikovala jsem dotekové techniky. Naučila jsem se používat energii k „zašívání ran“, s klienty jsem cvičila, nebo se věnovala mobilizacím kloubů a rozvíjela západní terapeutické přístupy. Několik let jsem dodělávala svůj výzkum a dodnes učím a zkouším. Odbornou sféru mi jaksi nejde zcela opustit.

Dnes po cca osmi letech podnikání, dvou dětech z harmonického 20letého vztahu, mohu s klidem říci, že jsem sestavila terapeutický koncept, který mi funguje a který mým klientům, nejen ulevuje od bolesti, ale obohacuje je o mnohem více. Učím je porozumět jejich tělu a jejich bolesti, učím psychosomatické souvislosti. Klientům nabízím množství technik, které mohou použít v akutních případech sami doma. A společně probouzíme vnitřního uzdravitele, který v každém z nás dřímá.

Pomáhám lidem pochopit situaci a porozumět jí, dávám jim funkční nástroje ke změně, ale i partnerskou podporu a pomoc potřebnou změnu uskutečnit. Lidé ode mě odchází nejen s úlevou, že je tělo nebolí, ale i s nadějí, že se to nemusí opakovat. S vědomím, že již vědí, jak dál, aby tomu tak bylo.

 

Životopis k nahlédnutí