Jmenuje se Tomáš.
A chci mu za vše poděkovat. S vaší pomocí.
To, co mě naučil Tomáš Černý o jízdě na koni, mi pomáhá v práci fyzioterapeuta dodnes.
Jsem naprd historik, ale vím, že Tomáš Černý je člověk srostlý s koněm. Dnes je mu něco kolem 8o let. Žije v Brně, jak jinak než u koní. Skákal na nich suverénně už v letech, kdy jsem se já narodila. Poprvé jsem se s ním setkala na TJ Moravan v Žabovřeskách, kde jsem jej viděla přemluvit koně skočit překážku v podstatě z místa. Nechápala jsem, jak může tak malý člověk zvládnout zaseklého koně před vysokým skokem.
Bylo mi tehdy náct, po koních jsem toužila, ale alergie tenkrát nepřála tomu, abych se takovému hobby mohla věnovat. Chodila jsem se alespoň dívat na závody, které se pravidelně konaly u nás za domem. Viděla jsem hodně. Kruté zacházení s koňmi, jejich vyděšené oči a rozšklebené čelisti uhýbající pod tahem udidla. To když blbeček jezdec najel skok tak zešikma, že kůň neměl kam klást nohy pro silný odraz.
Kůň vždy věděl, že za chybu jezdce bude platit on.
Silná bolest holení při nárazu na břevno byla dostačujícím motivem snažit se pořádně odrazit i v mizerných podmínkách. Tenkrát jsem byla jako dítě svědkem, kdy krok koni nevyšel, a on skok, jak se říkalo, vyštycoval. Normální jezdec by byl vyhozen ze sedla koně za uši nebo by sám obloukem překonal překážku.
Jenže Tomáš, tak jak jej mám ve své vzpomínce, ne.
Zůstal sedět pevně v sedle. Mohutné tělo koně se snažilo zabrzdit samo sebe, aby neprolítlo skokem, a zarývalo silně kopyta do kypré půdy závodiště. Jezdcovy hýždě se sice nadzvedly, ale zcela nepochopitelně celý pohyb vybalancovaly nad koněm. Jezdec jako by celým tělem koni říkal: dělej si, co chceš, ale já čekám na tebe, až skočíš.
Takové situace jsou velmi rychlé a spouští mnoho automatických reakcí.
Kůň zastavil plecemi těsně před překážkou. Záď silně podsazenou, přední nohy usilovně propnuté. Jezdec maximálně pevný v kolenou a jakoby gumový v ostatních částech těla. Pánev vyrovnávala pohyb živé masy pod sebou. Ruce držely neustálý kontakt s koňskou hubou. Ať už byla v jednom okamžiku hlava protažená hluboko dolů, nebo následně napřímená do jeleního držení, ruka jezdce jako by byla s hubou koně stále spojena.
Nevím, jak to bylo možné, ale nepůsobilo to, že by se přetahovali. Spíše jako by spolu diskutovali, jestli zmařený skok vzdají nebo co s ním vlastně bude. Usilovné přešlapování koně pod skokem a snaha se vyhnout překážce, vždy jasně ohraničená citlivou a pevnou rukou jezdce, způsobila, že během několika málo vteřin stále přidřepnutý kůň našel jedinou možnou cestu z nepříjemné situace. Odcouval tři kroky zpět a s vypětím všech sil skočil.
Tak vysoko, že nechal veškerý souboj za sebou.
Nevím, kolikátá to byla překážka. Viděla jsem, jak se všechna ta naakumulovaná energie najednou uvolnila do vznešeného oblouku skoku. Po něm nastal spokojený uvolněný cval…
Osobně jsem se s Tomášem Černým potkala až o mnoho let později. Měl již vyměněné obě kyčle, ale stále se říkalo, že se na koni cítí bezpečněji než na zemi. Připravovala jsem se sama na cvičitelské zkoušky v jezdectví a hledala jsem trenéra. A tak jsem jezdila pod jeho vedením a naučila se, že…
- Na koni nejezdíme… Koně si oblékáme.
- V lehkém klusu se nenadzvedáváme nad koně, jen odlehčujeme zadek, aby kůň dostal nadnášející impuls pro zadní nohy a lépe se podsadil.
- V lehkém i v pracovním klusu pobízíme na každý krok a pobídka je vlastně snaha natáhnout si koně do pasu, jako když nám padají kalhoty.
- Motor i brzdy koně jsou v zadku. Patami řidíš zadek koně, koleny předek.
- Ruka pomáhá koni se nést.
- Vnější otěž vede směr. Nejde o to, jak moc je kůň do oblouku ohnutý, ale jak málo je ohnutý.
- Když jedeš na skok, je třeba, aby se kůň zapíral tak, jako by chtěl zeměkouli pod sebou roztočit.
- Pro malé obraty nebo jízdu na kruhu si představ, že kůň je jako nákupní košík na kolečkách. Jeho přední kolečka jsou pevná a ta zadní jsou jediná říditelná. Zadní kolečka jdou na opačnou stranu, než chceš, aby šel předek.
Jistě existuje řada dalších zvláštních pojmenování, která Tom používal ve své výuce jezdectví. Mnoho lidí zvyklých na systematickou terminologii štval právě svou kreativní příměrovou mluvou. Mě nadchl. Došlo mi totiž…
Že kůň se s člověkem hýbe lépe než bez něj. Respektive pokud umí člověk jako břemeno na koňském hřbetě nezpůsobovat koni zátěž, ale zajistit lepší mechaniku celému dynamickému soukolí, budou podobné principy fungovat i pro člověka samotného.
Díky Tomášovi jsem si dovolila začít o těle uvažovat i v jiných souvislostech. Využívat obrazotvornou mluvu k navození konkrétního reakčního fyzického chování těla, které pro rehabilitaci svých klientů potřebuji. Bez ohledu na to, jak odborná technika daný pohyb popisuje. V mé praxi se sleduje hloubka stop, jež zanechávají vaše chodidla v písku. Učíme se nést pánev a balancovat hrudník, jako žonglér balancuje talíř na tyčce. Učím své klienty vnímat tělo, nést tělo, odstrkovat tělo a nebránit se gravitaci.
S Tomášem Černým jsem stále v kontaktu. Asi třikrát do roka přijde ke mně nechat si srovnat staré kosti. Posledně jsem si říkala, jak je možné, že chlap v takovém věku dělá dvanáct hodin denně. Přišel, že jej bolí záda, protože učil svého syna skákat šipku do bazénu. No v sedmdesáti bych si přála mít takovou kondici.
Dnes jsem se dozvěděla, že Tom přišel o nohu. Dostane protézu, pokud se na ni najde dostatek prostředků. Některé nemoci jsou holt zákeřné. Vkládám odkaz na sbírku pro Toma, aby měl možnost se opět naplno vrátit do života…u koní.
Přispěla jsem a prosím o to i vás. Pokud máte možnost, podpořte člověka, který krom toho, co udělal pro lidi kolem sebe a pro koně, udělal neskutečnou věc i pro mne.
Změnil mi myšlení.
Jeho impuls byl klíčový. Tak jak si dnes dovoluji být jiná, svobodná, odlišná a tvůrčí, je velkým dílem i jeho práce. Mnohé, co mne naučil, vnímám dodnes ve své praxi jako zdroj vhodných řešení vašich potíží.
Pro dobrou věc přispějte prosím ZDE.
https://www.donio.cz/pomoc-pro-tomase-s-dalsimi-kroky-v-zivote
Děkuji vám. Velice si vážím vaší pomoci.
Vaše Tereza Dvořáková