Sedím opět s jednou svojí klientkou a poslouchám, jak ji bolí koleno a trápí loket. Vždy, když takto slýchávám příběh bolesti, jak vznikla, jaký má charakter, co jí předcházelo a kam se vyvinula, začne se mi jaksi sám od sebe v hlavě rýsovat většinou skrytý vnitřní příběh duše vypravěče. A tak poté, co vypravěč dokončí svou storku, přeložím, co mu podle mě tělo vzkazuje..
Příběh
Příběh tohoto kolene a loktu vypráví opět naše známá Šárka. Asi nějak takto:. „Víš, cítím, že mám volné vazy. Jako by mi něco v tom koleni plavalo, a to jsem si s ním nic neudělala. Neuvědomuji si, že bych někde upadla nebo dělala cokoli jiného, co by mohlo být příčinou. Jen je to koleno jaksi uvolněné. Třeba, když dlouho sedím, nemohu jen tak vyskočit. Mám obavu, že bych si jej vyhodila,“ popisuje Šárka.
Intuice
„No a v tom loktu mi škube, je volný, slabý, nemohu se o něj opřít. Spolehnout se na něj,“ dodává za chvíli. Když poslouchám příběhy těla, znám psychosomatické interpretace jednotlivých lokalit, ale vždy mě zajímá konkrétní příběh. Ještě lépe faktický děj. A tak začnu povídat o tom, co jednotlivé části představují a jak bych si to přeložila vzhledem k tomu, co již o své klientce vím a taky, co se dle jejího popisu děje. Zásadní je moc nepřemýšlet a nechat se unášet intuicí.
Myšlenky
V tomto příběhu mé myšlenky proudí nahlas následovně: „Víš, koleno závisí hodně na hlavě, na tom, jak moc vysoko ji nosíme zdviženou a zda ji není třeba sklonit. Mluví se hodně o pokoře. A lokty, ty zase potřebujeme, abychom si udělali kolem sebe prostor nebo abychom se protlačili dopředu. Děláme ostré lokty, abychom se prosadili v nepřátelském prostředí,“ začala jsem jednoduchým popisem.
Hrdost
„Jenže z toho, co povídáš ty o volnosti pohybů, o nestabilitě v kloubech (nejistota v pohybu určitým směrem), o nemožnosti se spolehnout a opřít se. To vše mi naznačuje pravý opak toho, co jsem popsala dříve. Jak to máš s vlastní hrdostí? Neskláníš hlavu až moc často? Před kým se ponižuješ? Je to tak potřeba? A je to opravdu tak, jak to upřímně pociťuješ ve svém srdci? A neříká ti náhodou tvůj loket, že si není zcela jistý v tom, jak si dělat svůj prostor, jak si stát sám za sebou a prodrat se mezi ostatními dopředu?“ záplava otázek srší rychle. Najednou mi to začalo dávat celé smysl, doplněné dalšími poznatky.
Kohout
„Víš, máme tu rok ohnivého kohouta a jak si jistě dokážeš představit, vše ohnivé je o tom, jak je to akční, rozpínající se, spalující vše nepotřebné a vyhřívající vše nutné. A tento rok bude jistě o vášni a akci a možná i o hněvu a agresi. To jsou všechny tváře ohně. A KOHOUT ten je jednoznačně o mém JÁ, o tom, kdo jsem, jak moc jsem dobrý, co chci a co potřebuji. Jsem tu já a já jsem pro sebe ten nejdůležitější! Tak mi tedy řekni: KDE MÁŠ SVÉHO KOHOUTA? Nevolá náhodou někde uvnitř tebe, že je třeba s tím něco udělat? Že již nemůžeš déle upřednostňovat všechny v okolí? Že není třeba se sklánět před chybami druhých jen pro to, že si myslíš, že je nemůžeš učit?“ Padlo mnoho podobných slov a mé posluchačce tak trochu zvlhly oči. Její srdce vědělo, co potřebuje. Kde potřebuje, aby naše vědomí aktivně podpořilo samo sebe. Obě jsme věděly, že to vše bylo k věci. Teď už jen zbývalo najít cestu, jak navrátit kloubům stabilitu a jasný směr. Podporou nám bylo plné vědomí duše, že je to dobře a že nastal čas vykročit hrdě vpřed. Celá terapie pak je z poloviny hotova.
Otázky k zamyšlení:
Znáte svého kohouta? Tu část sebe samé, která je hrdá, sebevědomá a jistá si ve všem, co dělá a co potřebuje?