Problém státem hrazené rehabilitační péče a další potíže současné fyzioterapie v Česku

První díl ze série „Dvě fyzio o svém oboru“, ve kterém vám fyzio-kouč Tereza s 22 lety zkušeností a čerstvá absolventka fyzioterapie Aneta umožní nahlédnout hlouběji do tajů fyzioterapie.

Aneta: Jak my, jako fyzioterapeuti, máme jednat s pacienty, s kterými to není během terapie úplně jednoduché? Uvedu příklad, některé pacientky s chronickou bolestí zad docházejí na rehabilitaci dvakrát ročně již několik let. Jsou nepříjemné, podrážděné, neustále nás při výkonech opravují, diktují, co máme dělat a celkově jsou nespokojené s naší terapií.

Tereza: To, co momentálně popisujete, je problém státem hrazené rehabilitační péče, která tuto službu klientům v daném rozsahu umožňuje. Dále je tady lékař, který tyto námi nazývané „mini lázeňské služby“ předepisuje.

Největší zisk je tvořen přístrojovým ošetřením

Pacienti/klienti pak dochází na krátkodobou kůru obvykle 10x a vy jste často v roli „lázeňských“ poskytujících službu na základě předpisu lékaře. V podstatě vám nezbývá nic jiného než se s tím smířit, protože jste zaměstnanci. 

Za tyto výkony, které obsahují maximální možný počet nejrůznějších terapií (fyzikální terapie – elektroléčba, ultrazvuk, vodní terapie atd.; léčebné tělocviky ať už individuální či skupinové či tzv. měkké techniky, které jsou pacientkami vnímány jako relaxační masáž), váš zaměstnavatel získává body, za ně peníze a z nich hradí vaši mzdu.

Když mluvím o tom, jak funguje zaměstnávání fyzioterapeutů ve zdravotnictví, tak v podstatě největší zisk je tvořen přístrojovým ošetřením a fyzioterapeut se velmi často stává oním člověkem, který tyto nejrůznější přístroje nastavuje a aplikuje.

Odliv kvalitních fyzioterapeutů ze státního sektoru

To je taky důvod, proč je poslední roky takový odliv fyzioterapeutů ze státního do soukromého sektoru. Fyzioterapeutové jsou stále nedoceněni finančně, ale hlavně jsou podmínkami systému státního zdravotnictví natolik omezování časem a počtem hrazených lekcí, že si brzy začnou sami uvědomovat, že nemohou svoji práci vykonávat plně a v takovém rozsahu, v jakém ji konkrétní klient potřebuje. 

Většina absolventů, které to trápí se s tím dříve nebo později sžije a spokojí se s tím, že lidem aspoň uleví.

Co s tím můžeme jako fyzioterapeuti dělat?

1) Buď se s tím smířit a uvědomit si, že tento druh klientů tvoří třeba jen 10 %.

2) Nebo se s tím nesmířit a začít jednat. Buď tak, že začnete oslovovat přímo lékaře, kteří tyto služby předepisují. Vytvoříte pro ně vzdělávací aktivitu o tom, jaké jsou vaše znalosti a schopnosti a co by klienti za tyto lepší a individuálnější služby mohli mít než tuto stereotypní lázeňskou péči. Vykomunikovat s lékařem, jestli náhodou tito pacienti nejsou vhodní pro, jak často víme, psychologickou/psychiatrickou péči. Chronická bolest bývá jen převlečená úzkost či deprese.

3) Je tu i varianta odejít do soukromého sektoru a začít si definovat sám cílovou skupinu klientů. V podstatě se těmto lidem vyhnete.

Fyzioterapeut není “sestřička”

Tito lidé za to nemůžou, jsou zvyklí na takový přístup. Přijdou k doktorovi a řeknou mu: „Pane doktore, napište mi ty moje léky na srdce,“ a doktor to udělá. Jistě si můžeme dát ruku na srdce a přiznat, že je mezi nimi i velká část lidí, kteří mají opravdu chronické potíže třeba po závažných úrazech, operacích či jako přidružený problém jejich jiného zdravotního problému. Každopádně tito odpovídající klienti jsou za péči fyzioterapeutů vděční a nejsou na ně hnusní a direktivní.

U výše zmiňovaných klientek by bylo dobré narovnat způsob vaší individuální komunikace, abyste neměly pocit, že vás kritizují a vy je musíte obskakovat. Toto je otázka osobnostního rozvoje každého z nás. Vysoká škola vám žádný ochranný statut před neadekvátní komunikací ze strany klientů nezaručuje. Pouze v případě, že jste ochotny se představovat svým titulem a případně si i zajistit oslovování titulem ze strany klientů, máte jakousi šanci na zvýšený respekt.

Dokud si fyzioterapeut s vysokoškolským vzděláním nechá na pracovišti říkat „sestřičko“, tak se nedivme, že nás klienti vnímají takto středoškolácky, nebo jako jiný nelékařský personál.

Fyzioterapeuty z nás dělá především naše osobnost a osobní způsob komunikace s klientem

Tato problematika se dá vykomunikovat jen na osobní úrovni. Výsledek bude předurčovat i to, jak budete Vy, každý sám, prezentovat sami sebe už při přijímacím pohovoru se zaměstnavatelem či se svým přímým nadřízeným. 

Často se uchylujeme, v jakési touze po zapadnutí do kolektivu, k přehnané loajalitě a k předčasnému tykání v pracovním kolektivu a pak se divíme, že při tom, co děláme, není naše sebehodnota vnímána a klienti nás nazývají sestřičkou, nebo šikovnou masérkou. 

Věřím, že pokud naše VŠ vzdělání minimalizujeme pouze na obsluhu elektrod, vany či na masáž, tak se klientům ani nedivím, že nás vidí tak, jak jsme dovolili, aby nás prezentoval náš zaměstnavatel. 

To, co z nás dělá fyzioterapeuty, je především naše osobnost a náš osobní způsob komunikace s klientem. Naše ochota vést terapii a nenechat se ukecat nebo zastrašit. Když přes veškerý systém a očekávání jsme sami sebou a podáváme klientovi souvislosti a vzdělání, jsme ochotni klienta vystavit klidně i konstruktivní zpětné vazbě, se z nás stává onen respektovaný fyzioterapeut. Vždyť s klientem nemluvíme jen slovy nebo technikami, které děláme, ale každým jednotlivým dotekem a je třeba pracovat na tom, aby i v něm sedělo naše sebevědomí a ukotvení se sám v sobě.

Odeslat komentář